Ještě dnes se před našima očima - a především pro naše uši - otevírají stále nové kapitoly z historie bohatého hudebního života barokní Prahy. O osobnosti Františka Jiránka, skladatele a houslisty v pražské kapele hraběte Morzina, donedávna tušilo jen několik nejzasvěcenějších. Teď poprvé se pro všechny milovníky staré hudby otevírá možnost poslechnout si reprezentativní výběr z jeho virtuosních koncertů. Na první poslech je zde zřejmá vivaldiovská inspirace (propojená ovšem s výraznými prvky české muzikality) - nikoli náhodou; Jiránek byl svým zaměstnavatelem poslán na studia do Benátek, kde byl jeho učitelem nejspíš sám Antonio Vivaldi, v té době Morzinův „maestro di musica in Italia“. Později našel Jiránek své působiště v Drážďanech, kde byla jeho další tvorba postupně formována galantním stylem a nastupujícím klasicismem. Světové premiéry Jiránkových virtuosních koncertů se ujali vynikající sólisté v čele s „kouzelníkem“ svého nástroje, fagotistou Sergiem Azzolinim. Společně se souborem Collegium Marianum pod vedením flétnistky Jany Semerádové s plným nasazením vdechli Jiránkovi nový život, který si tento znovu objevovaný skladatel rozhodně zaslouží.

Hudební ukázky naleznete na stránkách Supraphonu.

František Jiránek (1698 – 1778)

Koncert g moll pro fagot, smyčce a basso continuo
Adagio – Un poco allegro – Adagio – Allegro
Adagio
Vivace

Koncert G dur pro flétnu, smyčce a basso continuo
Allegro moderato
Adagio
Allegro

Sinfonia D dur
Allegro
Andante
Allegro

Koncert F dur pro fagot, smyčce a basso continuo
Allegro non molto
Adagio
Allegro

Koncert d moll pro housle, smyčce a basso continuo
Allegro non molto
Grave
Allegro

Sinfonia F dur
Allegro assai
Andante
Allegro

Sergio Azzolini – barokní fagot
Marina Kataržnova – barokní housle
Jana Semerádová – flauto traverso

COLLEGIUM MARIANUM
Lenka Torgersen, Vojtěch Semerád, Martina Štillerová, Magdalena Malá, Martin Kalista – housle
Veronika Jíchová – viola
Hana Fleková – violoncello
Lukáš Verner – kontrabas
Sebastian Knebel – cembalo
Sergio Azzolini – fagot
Jana Semerádová – umělecká vedoucí

Nahráno 23. – 25. července 2010 v kostele Panny Marie Královny Andělů, Klášter kapucínů v Praze.
Hudební režie: Jiří Gemrot, mistr zvuku: Miroslav Mareš

Zvláštní poděkování Klášteru kapucínů v Praze a bratrům kapucínům za laskavé umožnění nahrávání v kostele Panny Marie Královny Andělů.

Supraphon vydal nové CD souboru Collegium Marianum v rámci řady Hudba Prahy 18. století.

František Jiránek (1698–1778) – Sinfonia D dur, fagotové koncerty g moll a F dur, flétnový koncert G dur, houslový koncert d moll, Sinfonia F dur

Sergio Azzolini - barokní fagot, Marina Katarzhnova - housle, Jana Semerádová - flauto traverso, Collegium Marianum

Ještě dnes se před našima očima otevírají nové kapitoly z historie bohatého hudebního života barokní Prahy. O osobnosti Františka Jiránka, skladatele a houslisty v pražské kapele hraběte Morzina, donedávna tušilo jen několik nejzasvěcenějších. Teď poprvé se pro všechny milovníky staré hudby otevírá možnost poslechnout si reprezentativní výběr z jeho virtuosních koncertů. Na první poslech je zde zřejmá vivaldiovská inspirace (propojená ovšem s výraznými prvky české muzikality) - nikoli náhodou; Jiránek byl svým zaměstnavatelem poslán na studia do Benátek, kde byl jeho učitelem nejspíš sám Antonio Vivaldi, v té době Morzinův „maestro di musica in Italia“. Později našel Jiránek své působiště v Drážďanech, kde byla jeho další tvorba postupně formována galantním stylem a nastupujícím klasicismem. Světové premiéry Jiránkových virtuosních koncertů se ujali vynikající sólisté v čele s „kouzelníkem“ svého nástroje, fagotistou Sergiem Azzolinim. Společně se souborem Collegium Marianum pod vedením flétnistky Jany Semerádové s plným nasazením vdechli Jiránkovi nový život, který si tento znovu objevovaný skladatel rozhodně zaslouží.

Hudební ukázky si poslechněte na tomto odkazu.

Grandi Maestri

Jarní řada

Neděle 28. 2. 2010, 19:30
Barokní knihovní sál Collegium Marianum, Melantrichova 19, Praha 1

Ó pokojná chvíle

Program:

Johann Sebastian Bach (1685–1750)
Kantáta „Ich habe genung“ BWV 82a

František Jiránek (1698–1778)
Concerto per il flauto traverso G dur

Charles Avison (1709–1770)
Concerto No. 1, Op. 2

Johann Sebastian Bach (1685–1750)
Sinfonia a kantáta „Non sa che sia dolore“ BWV 209

Účinkují:
Hana Blažíková – soprán
Collegium Marianum
Jana Semerádová – umělecká vedoucí

Pondělí 12. 4. 2010, 19:30
Kostel U Salvátora, Salvátorská 1 (mezi Pařížskou a Dušní ul.), Praha 1

J. S. Bach
Velikonoční oratorium

Program:

Johann Sebastian Bach (1685–1750)
Velikonoční oratorium Kommt, eilet und laufet, ihr flüchtigen Füße BWV 249
Kantáta Jesu, der du meine Seele BWV 78

Účinkují:
Hana Blažíková – soprán
Markéta Cukrová – alt
Tobias Hunger – tenor
Tomáš Král – bas
Collegium Marianum – orchestr
Jana Semerádová – umělecká vedoucí
Lenka Torgersen – koncertní mistr

Pondělí 10. 5. 2010, 19:30
Barokní knihovní sál Collegium Marianum, Melantrichova 19, Praha 1

Hudební obětina

Program:

Johann Sebastian Bach (1685–1750)
Triosonáta c moll z Hudební obětiny BWV 1079

Wilhelm Friedemann Bach (1710–1784)
Lamentabile

Johann Friedrich Fasch (1688–1758)
Triosonáta G dur

Carl Philipp Emanuel Bach (1714–1788)
Triosonáta c moll „Rozhovor sangvinika
s  melancholikem“ Wq. 161.I

Účinkují:
Collegium Marianum
Jana Semerádová – flauto traverso
Dmitry Sinkovsky – barokní housle
Marek Štryncl – barokní violoncello
Sebastian Knebel – cembalo

Ruská houslistka Marina Kataržnova se narodila v Šebekinu v Belgorodské oblasti. V letech 1990-97 studovala na Moskevské speciální hudební škole ve třídě N. M. Fichtenholze. Později absolvovala Moskevskou konzervatoř, včetně postgraduálního studia, a účastnila se mnoha mistrovských tříd: u Lucy van Dyle, Marie Leonhardt či Rogera Norringtona. Marina se věnuje se rozsáhlé koncertní činnosti, sólové i ansámblové. Její repertoár zahrnuje hudbu raného baroka i současnou kompozici. Účastnila se mnoha festivalů: Prosincových nocí Svjatoslava Richtera v Moskvě, vídeňské Lange Nacht der Musik či Earlymusic v Petrohradu. V letech 2003-10 se podílela na činnosti orchestru Pratum Integrum, věnující se staré hudbě. Marina působí také pedagogicky: od roku 2007 vede třídu barokních houslí na Fakultě historického a současného umění na Moskevské konzervatoři.

Zpět na Boemo Furioso

Náměstí Republiky, Praha 1

Zpět na Putování Evropou

Zpět na koncertní sály

Náměstí Jana Palacha, Praha 1

Zpět na Boemo furioso

Zpět na Koncertní sály

Jilská ulice, Praha 1

Zpět na Violino virtuoso

Zpět na Koncertní sály

Praha 7, U Trojského zámku 1, čp. 2

Kdo by tušil, že ho tato adresa zavede k jedné z nejvýznamnějších a také nejkrásnějších barokních památek v Čechách? Kdo by také tušil, že tam, kde se ještě v půlce 17. stol. nacházela skromná usedlost venkovské kněžny, vyroste o pár let později stavba takřka nadpozemského vzezření? Snad se podobné myšlenky honily hlavou hraběti Václavu Vojtěchovi ze Šternberka, když v letech 1679–1685 nechal zámek vybudovat. Jeho tehdejší úmysly předurčovaly velkolepou stavbu k funkci letního sídla šternberského rodu. Nenechte se však zmýlit – letní sídla nepřinášela svým majitelům pouze místo pro odpočinek. Měla je reprezentovat, zajistit jim prestiž u dvora a snad i šlechtický titul. Toho všeho Václav Vojtěch dosáhl. Není divu – hrabě nešetřil a na stavbu svého „letohrádku“ pozval ty nejlepší evropské umělce. Architekt Jean Baptiste Mathey zámek projektoval jako typ klasické římské „villy suburbany“. Vnitřní výzdoba zpodobňuje převážně antické motivy, schodiště je vyzdobeno plastikami znázorňujícími boj bohů s Titány podle starořecké Iliady. Tyto výjevy patrně daly zámku i přilehlé vesnici jméno. Rezidenci v roce 1763 od rodu Šternberků odkoupila císařovna Marie Terezie, která ji později odkázala Ústavu šlechtičen. V roce 1922 zámek přešel do vlastnictví státu.

Nepřehlédnutelný zámek Troja, majestátně se tyčící nad Vltavou, připomíná Olymp a jako ambrozie chutnají hudebním labužníkům koncerty zde pořádané. Hlavní sál spojuje dvě poschodí a jeho zdi i strop pokrývají fresky vítězství Habsburků nad Turky v bitvě u Vídně a oslavují tak tento mocný rod. Sál vypráví příběhy a hýří přitom temperamentem. Jeho charakter se ideálně pojí se vznešenou důstojností a bohatou barvitostí hudby 17. století v živelném projevu charismatických umělců. Letní slavnosti tuto tradici zachovávají. Ze sálu vede dvojramenné schodiště přímo do rozsáhlé francouzské zahrady, jejíž hlavní osa míří k majestátním Hradčanům. Pokud barokní umění charakterizovalo hledání spojnice mezi božstvím a lidstvím, v Trojském zámku toto spojení nalézáme.

Zpět na Fantasías y Glosas

Zpět na Koncertní sály

Hradčanské náměstí 67/8, Praha 1

Málokterý z pražských domů se může chlubit tak bohatou a slavnou minulostí jako Martinický palác. Ve 14. stol. na jeho místě stály čtyři domy a v jednom z nich žila paní Ovka, dvorní dáma Elišky Pomořanské. Dnes se čas od času zjevuje po půlnoci, většinou v doprovodu ohnivého psa. Původní gotické domy zničil v roce 1541 požár. Poničený pozemek odkoupil pan Ondřej Teyfl z Zeilberku a začal s renesanční přestavbou, svou rezidenci však záhy prodal Jiřímu Bořitovi z Martinic. Přestavby pokračovaly a majetek zdědil Jaroslav, Jiřího synovec. Budova vzkvétala. Roku 1618 alemusely být práce přerušeny, neboť Jaroslava Bořitu a Viléma Slavatu, oba císařské místodržitele, stihl hněv českých stavů a druhá pražská defenestrace. Oba vyvázli živí, avšak byli nuceni na nějakou dobu uprchnout ze země. Po Jaroslavově návratu se dostavovalo již v raně barokním duchu. Prostorové uspořádání domu se shoduje s uspořádáním Královského paláce na Pražském hradě – Jaroslav Bořita rezidenci postavil jako symbol své někdejší moci a zázračného zachránění života. Paradoxně byl také posledním z rodu, kdo zde provedl nějaké stavební úpravy. Na konci 18. stol. se zchátralá stavba dostala k nové majitelce, která v paláci zřídila dvacet pět nájemních bytů a policejní strážnici. Až v 2. pol. 20. stol. došlo ke generální rekonstrukci, díky níž se vzhled paláce blíží době své největší slávy.

Martinický palác je oslavou renesančního i barokního umění. Jeho exteriéry prosluly díky figurálním sgrafitům, nástěnné a stropní malby však zdobí také interiér. Největší slávu si z nich zasloužilo ztvárnění Adama a Evy podle předlohy Albrechta Dürera, jež se nachází na samém konci Velkého sálu. Mezi dvěma řadami prostorných oken se ve světle shovívavě ustupujícího slunce i v šeru, za kterým lze tušit probouzející se hvězdy, budete cítit jako v pohádce. Vzdušnost tohoto velkorysého místa spolu se svobodomyslností, již přinesla renesance, poskytnou myšlenkám dost prostoru, aby se za doprovodu hedvábných tónů ubraly do těch nejtajnějších krajin lidských přání a snů…

Zpět na La Famosa Cantatrice

Zpět na Koncertní sály

Letohrádek Hvězda, Praha 6 – Liboc

Zcela originální nápad se zrodil v hlavě Ferdinanda Tyrolského, mladšího královského syna, který pro svou politickou obratnost získal již v osmnácti letech úřad královského místodržícího v Čechách a jehož lze nazvat vskutku renesančním člověkem. Vyznal se v umění, v alchymii i ve filozofii a v návrhu této podivuhodné stavby zastoupil ve své době nejmodernější poznatky lidského vědění. V magickém roce 1555 vyrostl na půdorysu šesticípé Davidovy hvězdy dům, jehož dispozice odpovídají heliocentrické představě o uspořádání vesmíru. Hexagram vzniká spojením dvou rovnostranných trojúhelníků, které symbolizuje dvě protikladné síly ve vzájemné rovnováze, tedy harmonii přírody a životní sílu. Čtyři úrovně budovy odpovídají čtyřem živlům. Strop přízemí je bohatě zdobený jemným štukem s antickými motivy. V centrální části si můžeme povšimnout Aenea, od něhož Římané odvozovali původ svého panovnického rodu, a na jejich tradici pak navázali habsburští císaři. Stropy v cípech hvězdy zobrazují nejvýznamnější antické bohy, od nichž se odvíjí i názvy planet a stěžejních alchymistických prvků. Strop druhého podlaží kdysi zachycoval výjevy z třicetileté války, tyto malby však byly později překryty dřevem. Zachována zůstala mozaiková podlaha z glazovaných dlaždic.

Hvězda se řadí mezi tzv. filozofické stavby. Její přesné tvary, množství symbolů a jejich významová propojenost nepřestávají návštěvníky udivovat. Původním účelem však bylo zajisté víc než vizuálně a architektonicky zajímavá stavba – Ferdinand věřil v magii a snad doufal, že se mu sem s pomocí alchymie podaří akumulovat energii vesmíru. Dodnes v sobě Letohrádek ukrývá zvláštní, příjemně přitažlivé tajemství. Koncerty se pořádají v podkrovním podlaží ohně, v Hodovním sále. Už tvar místnosti napovídá, že nepůjde o běžný zážitek – šest cípů hvězdy se ve stropě sbíhá v jeden bod, večerní slunce probíjející se přes skla západních oken kreslí na zeď mystické obrazy a zvukově pestrá akustika sálu je zkrátka nenapodobitelná. Jste-li unaveni okázalostí běžných koncertních sálů, šarm letohrádku Hvězda vás nezklame.

Zpět na Il canto d´Orfeo

Zpět na Koncertní sály