Barokní podvečery zahájily bravurně
… Interpreti nezůstali Bachovu mistrovskému dílu nic dlužni, jednotlivá témata, protihlasy a rétorické figury byly výborně pointovány, rozhovor všech nástrojů a sopránu plynul neobyčejně elegantně… Podobně jako v úvodní skladbě i zde Hana Blažíková zpívala Bachův obtížný part s úchvatnou samozřejmostí a prostou radostí z krásné hudby a její líbezný něžný soprán se výtečně pojil se zvukem barokní flétny (Jana Semerádová)… Nelze souboru Collegium Marianum než gratulovat a poděkovat za nevšední hudební zážitek.
Harmonie 4/2010 Marc Niubò
Jubilejní cyklus barokních podvečerů
... Atmosféra, která se v sále rozhostila již při prvních taktech náročně propracovaného kontrapunktu, se dá jen těžko popsat. Skvělý přednes flétnistky Jany Semerádové nenechal nikoho v sále na pochybách, že se v Drážďanech první poloviny 18. století setkávali ti nejlepší hudebníci své doby. Za skvělé výkony všech interpretů se sálem nesly dlouhé ovace, které si od hudebníků vyžádaly přídavek. Celý koncert byl tedy nejen krásným hudebním zážitkem, ale také více než důstojným zahájením desátého cyklu Barokních podvečerů.
Hudební rozhledy 4/2010 Lukáš Vytlačil
Collegium Marianum
… Jarní část letošního cyklu Barokní podvečery začala 8.3. výjimečně v Zrcadlové kapli Klementina pořadem „Per Il Santo sepolcro“, sestaveným ze skladeb, které by bylo možné provést u Božího hrobu, v baroku pravidelně stavěného ve velikonoční době v kostelích: předehry k oratoriu Maddalena ai Piedi di Cristo Giovanniho BOnonciniho, Stabat Mater v Německu působícího Giovanniho Benedetta Plattiho, introdukce a árie ‚Chi ravvisa l’innocenza‘ z Caldarova oratoria il Re del dolore (v Praze provedeného v roce 1723, rok po vídeňské premiéře) a arie Mache dich, mein Herze, rein z Bachových Matoušových pašijí. Vážný charakter zachoval program i v instrumentálních skladbách – Fuxově Ouverture no. IV in g a Bachově Triu in G, BWV 1038, odlehčených jen v rychlých a tanečních částech. Sólistou večera byl výborný basista Jan Martiník; v instrumentálním souboru Collegia Mariana působí prvotřídní mladí čeští i zahraniční hudebníci. „Kosmopolitní“ charakter souboru má řadu výhod – mimo jiné i nový pohled na známá díla (tentokrát to platilo zejména o Bachově Triu, které tu zaznělo v neobyčejně svěžím podání, s jakým se na domácí scéně lze setkat u těch, kdo mají zkušenosti s moderním pojetím interpretace starší hudby, zbaveným romantického balastu). Bach tedy figuroval ne jako nedostupný „titán“, nýbrž „jen“ jako hudebně mimořádně talentovaný člověk a výtečný, ve své době však nikoli osamocený komponista; dramaturgie zbytku večera, jejímž autorem byla umělecká vedoucí Jana Semerádová, byla důkazem toho, že hudební barok skýtá nepřeberné možnosti výběru i jiného kvalitního repertoáru. Tak jako všechny koncerty Collegia Mariana se i tento vyznačoval jak vysokou uměleckou profesionalitou, tak příjemnou atmosférou.
Harmonie 5/2009, Michaela Freemanová
Bratři Bachové
Johann Sebastian Bach je na našich koncertních pódiích natolik častým hostem, že posluchač občas zatouží najít v tomto okruhu něco zcela nového, Collegium Marianum vyřešilo toto dilema v pražských Barokních podvečerech (29.4.) po svém: sáhlo po u nás takřka neznámé hudbě Bachových synů: Johanna Christiana, Carla Phillipa Emanuela, Wilhelma Friedmana a Johanna Christopha Friedricha; navíc tu zazněla skladba Johanna Gotlieba Janitshce, který byl kolegou Carla Phillipa Emanuela Bacha v době jeho angažmá u pruského dvora. Podle vžitých představ o hudbě kolem roku 1750 by měla být tehdejší tvorba rousseauovsky prostá a srozumitelná a individualizovaný kompoziční výraz by byl doménou jen největších autorů. Pokud tomu tak skutečně bylo, pak mezi nejvýraznější dobové zjevy patřili nejen bratři Bachové, ale i Johann Gotlieb Janitsch – kvintety, tria a komorní sonáty s flétnou a hobojem (nebo dvěma flétnami), které z jejich kompozičního odkazu vybrala Jana Semerádová a provedla je s Collegiem Marianum, mezi jehož členy zvlášť vynikl flétnista a hobojista Emiliano Rodolfi, byly spíš než prosté půvabně elegantní a víc než k pohodlné srozumitelnosti směřovaly k rafinovanému propracování každého detailu – nejpůsobivěji snad u Johanna Christiana. Znamenitě koncipovaný večer navíc před posluchače předestřel zajímavý problém: o hudebních schopnostech muzicírujících panovníků se mluvívá s despektem – jestliže se ovšem Bedřich Veliký osobně účastnil provádění skladeb, o nichž je řeč, musel být vynikajícím flétnistou profesionální úrovně.
Harmonie 6/2009, Michaela Freemanová
