Když se Jezuité v 17. a 18. století chystali na dlouhou misijní cestu do Jižní Ameriky, mnozí do svých zavazadel přidali noty a hudební nástroje. Věděli, že se hudba dotýká samého srdce člověka a může být prvním jazykem dorozumění. Jihoamerickou džunglí i horami se tak společně s tradiční hudbou bolivijských a peruánských indiánů rozezněla ke chvále Boha a Panny Marie i díla J. Brentnera, D. Zipoliho či M. Schmida. Táž hudba opěvující Stvořitele a Matku Boží zněla v barokních chrámech a vesnických kostelících na Moravě, v samém srdci Evropy – zde ovšem okořeněná místním folklórem. G. Ph. Telemann nechal často zaznít hanácké a slezské lidové melodie ve své tvorbě a neskrýval nadšení z jejich „nefalšované barbarské krásy“. Co má společné hudba z velmi vzdálených konců našeho světa, to je vášeň a radost, kterou znají jen muzikanti, když si můžou zahrát společně… A vnímaví posluchači, kteří mohou být u toho.