Zazní v něm sólová i komorní díla největších mistrů houslového umění 18. století. Chceme-li, můžeme jej pojmout jako pomyslný souboj titánů, ve kterém budou své umění stavět na odiv nejen vynikající houslisté a skladatelé, ale především jedinečné, často extravagantní a excentrické umělecké osobnosti. Jací lidé byli Pietro Locatelli, Antonio Vivaldi, Giuseppe Tartini, Francesco Antonio Bonporti a Francesco Maria Veracini? Jak k nám promlouvá jejich hudba? Lze z partitur vyčíst, jak je obsahově ovlivnila osobnost jejich autorů? Vydejte se s námi na tuto napínavou a zajímavou cestu do nitra umělecké osobnosti velikánů houslového umění barokní éry!

Program zahájí Sonáta G dur, op. 5, č. 1 Pietra Antonia Locatelliho pro flétnu, housle a basso continuo. Jedná se o půvabnou a elegantní sonátu, která je vynikajícím příkladem tzv. galantního stylu. Pietro Locatelli strávil mládí v Itálii, nicméně poměrně záhy se (již jako renomovaný virtuos) vydal na koncertní cestu po Evropě, kde vystupoval na předních aristokratických a panovnických dvorech. Ve své tvorbě posunul technickou obtížnost houslové hry na samé hranice možností barokního nástroje a často se o něm mluví jako o barokním Paganinim. Dochovalo se několik svědectví o jeho extravagantní a arogantní povaze. Když vystoupil na koncertě v Postupimi na dvoře pruského krále, oděn do okázalého, diamanty posetého kabátce, byl velmi rozhořčen, že místní publikum dalo přednost hře domácího virtuosa Johanna Gottlieba Grauna. V Amsterodamu, kde posléze zakotvil a působil po zbytek života, koncertoval pouze pro vybranou aristokratickou společnost, přičemž nesnesl přítomnost kolegů a dalších profesionálních hudebníků. Lekce uděloval výhradně amatérům, aby nikdo nemohl okopírovat jeho umění.

Dalším protagonistou dnešního večera je Francesco Antonio Bonporti. Z jeho díla zazní Invence g moll č. 4 z op. 10 pro housle a basso continuo. Bonporti patří ke generaci žáků houslového velikána Arcangela Corelliho, který zásadním způsobem ovlivnil houslovou a instrumentální hudbu vrcholného baroka. Bonportiho tvorba je jasně ovlivněna Corelliho odkazem, ale zároveň je i svěží, originální a co do formy inovativní. Svými Invencemi Bonporti vybočuje ze zaběhnuté sonátové formy, nejběžnější pro barokní komorní instrumentální skladby. Invence neboli nápady jsou několikavěté skladby, ve kterých na sebe navazují kratší věty; často se zde objeví nevšední názvy vět jako Baletto, Bizzaria, Recitativo ad. Bonporti si velmi elegantně a sofistikovaně hraje s virtuózním jazykem houslové literatury a na malých plochách experimentuje s různými afekty, hudebními motivy a zajímavou harmonií. Právě Bonportiho op. 10 inspiroval Johanna Sebastiana Bacha ke zkomponování Invencí pro cembalo.

Pravděpodobně největším excentrikem a podivínem dnešního programu je Francesco Maria Veracini. Tento houslový mág, rodák z Florencie, prožil pro svou aroganci, povýšenost, ale i genialitu a nadání život plný dramatických zvratů. Dosáhl velkého uznání, avšak zažil též hluboké pády a ponížení. Pokud někoho můžeme označit za rozervaného umělce, je touto osobou právě Veracini. Dnes zazní jeho Sonáta d moll pro flétnu a basso continuo ze sbírky sonát, již věnoval princi Friedrichu Augustovi, synu saského kurfiřta, který na své cestě po Itálii Veraciniho pozval k drážďanskému dvoru. Traduje se, že když Giuseppe Tartini v Benátkách slyšel na koncertě hrát Veraciniho, byl zcela okouzlen jeho hrou. Zahanben vlastní nedokonalost, rozhodl se odejít do Ancony, aby se v klidu mohl věnovat studiu a sebezdokonalování. Nicméně v Drážďanech Veracini svým kolegům ani zdaleka tolik neučaroval. Kurfiřtská kapela pod vedením Georga Pisendela, dalšího houslového génia, byla ve své době jedním z nejkvalitnějších orchestrů v Evropě a její hráči patřili k těm nejlepším virtuózům. Arogantní a namyšlený Veracini si proti sobě velice rychle poštval celý orchestr a po jednom konfliktu s Pisendelem a Heinichenem údajně demonstrativně vyskočil z okna. Nadvakrát si zlomil nohu, a až do své smrti proto kulhal. Jeho pozice se stala neudržitelnou a Veracini musel Drážďany opustit. Prožil poměrně příznivá léta v Londýně, ale jeho operní tvorba se zde nesetkala s velkým úspěchem. Mluvilo se o něm jako o velkém podivínovi, vysloužil si přízvisko capo pazzo (blázen) a na konci života se navrátil do rodné Florencie. Na cestě domů jen zázrakem přežil ztroskotání lodi, při němž přišel o několik svých vzácných nástrojů. Po svém návratu se věnoval převážně dirigování a jako houslista vystupoval již jen zřídka.

Giuseppe Tartini patří bezesporu k těm tvůrcům, kteří zásadně ovlivnili vývoj houslové hry, a to jak po stránce technické, tak řekněme hudebně-idiomatické. Tento rodák ze slovinské Pirany, která byla v 18. století součástí benátské republiky, zanechal v houslové literatuře nesmazatelnou stopu. Již za svého života získal titul „Maestro delle Nazioni“ – učitel národů. Pro každého houslistu 18. století bylo ctí u Tartiniho studovat nebo jej alespoň zaslechnout na koncertě. Zatímco u Locatelliho a Veraciniho najdeme celou řadu příhod dokazujících jejich extravaganci, někdy až aroganci, u Tartiniho bychom podobné příhody hledali marně. Jediným „excesem“ Tartiniho života bylo to, že se jako mladý muž zamiloval do ženy, se kterou se posléze proti vůli své rodiny oženil. Musel uprchnout z Padovy do Assisi – a právě zde se začal intenzivně věnovat hře na housle. Poté, co si vybudoval renomé coby houslový virtuos, se konečně mohl ke své ženě přiznat a vrátit se do Padovy. Zůstali spolu po zbytek života... Po krátké epizodě v rozmezí let 1723–1726, která Tartini strávil u nás v Praze, aby se zúčastnil korunovace Karla VI. a později působil v orchestru hraběte Kinského, se opět vrací do Padovy. Působí jako houslista, skladatel, teoretik a pedagog až do své smrti. Jakkoliv se Tartiniho hudba co do technické obtížnosti vyrovná dílům Locatelliho a Veraciniho, má přidanou hodnotu zejména v obsahové hloubce a citovosti. Tartiniho virtuozita nikdy není samoúčelná a prvoplánová, vždy pro něj byla velice důležitá rétorika a maximálně účinné zhudebnění afektů. Řada sonát byla zkomponována na určitý text či popěvek, který je zapsán pod melodií a který určuje frázování a afekt skladby. Nádherným příkladem rétoricky a obsahově bohaté Tartiniho skladby je Sonáta op. 1, č. 10 s názvem „Didone abbandonata“. Nejedná se o programní skladbu v pravém slova smyslu, jde spíše o zhudebnění různých podob a stádií Didonina zoufalství z Aeneova odchodu. Zatímco první část je pojata spíše v hrdém charakteru královny Kartága, která si teprve začíná uvědomovat své zoufalství a opuštěnost, druhá věta (Presto) dává zaznít jejímu hněvu, vzteku a nářku. Závěrečné Allegro je pak postupnou akceptací osudu a rezignací.

Antonia Vivaldiho není třeba představovat, z dnešního pohledu bychom ho mohli nazvat jakousi barokní superstar a ikonou. Nicméně pouze v tom nejlepším slova smyslu! O Vivaldim lze mluvit pouze v superlativech, ať už hovoříme o skladateli, houslistovi, učiteli či celkové osobnosti. O to víc nás může těšit, že alespoň z malé části spojil svůj hudební odkaz s orchestrem hraběte Morzina a jeho hudebníků a stal se učitelem našeho Františka Jiránka. Dnešní barokní hostinu zakončí třívětá Sonáta D dur RV 84, která patří do cyklu „Concerti da camera“ a je jedním z klenotů z pera Antonia Vivaldiho pro několik sólových nástrojů.

Lenka Torgersen