Svatá noc | Hudba italských a českých Vánoc

youtube-video-thumbnail

Program

Domenico Zipoli (1688‒1726)
Pastorale
(Sonate d’Intavolatura, Op. 1, Řím 1716)

Alessandro Stradella (1639–1682)
Deh! Ricevi i nostri voti
(Ah! troppo è ver, vánoční kantáta)

Cristofaro Caresana (ca 1640 – 1709)
Con un vel d’humanità
(La Caccia del Toro, vánoční kantáta, Neapol 1678)

Giovanni Battista Costanzi (1704–1778)
L’innocenza che rendesti
(Cantata per la notte del Santissimo Natale, Řím 1723)

Cristofaro Caresana
Dormi, o ninno
(La Veglia, vánoční kantáta, Neapol 1674)

Giovanni Battista Costanzi
Qual pura colombella (Cantata per Natale)

Nicola Fiorenza (ca 1700 ‒ 1764)
Koncert a moll (Neapol 1726)
Grave, Allegro, Grave, Allegro

Giovanni Battista Costanzi
Pietà, che non fai! (Cantata per Natale)

Gaetano Maria Schiassi (1698–1754)
Koncert D dur Pastorale per Natale (Amsterdam 1737)
Adagio, Allegro, Largo Spiccato, Andante

Václav Karel Holan Rovenský (1644–1718)
Ach, můj milý Ježíšku – Usni, usni, ctné poupátko – Ó duše má rozmilá
(Capella Regia Musicalis, Praha 1693/94)

Adam Václav Michna z Otradovic (ca 1600 – 1676)
Vánoční rosička – Vánoční hospoda – Vánoční roztomilost
(Česká mariánská muzika, Praha 1647)


29. 12. 2020, kostel sv. Šimona a Judy, Praha

Záznam koncertu bez účasti publika

Hlavní kamera a režie | Tomáš DRDÁCKÝ
Kamera | Edvard MIŠKEJ, Jan LENGYEL, Ondřej PÓČ, Petr SOUKUP, Sára WILLHEIMOVÁ 
Střih | Attila KOVÁCS
Zvuk a hudební režie | Filip BENEŠ
Asistent zvuku | Juraj MIŠEJKA

Hana BLAŽÍKOVÁ | soprán
Lucie NETUŠILOVÁ KARAFIÁTOVÁ | alt
Ondřej HOLUB | tenor
Jaromír NOSEK | bas

COLLEGIUM MARIANUM
Jana SEMERÁDOVÁ
| umělecká vedoucí

Vojtěch SEMERÁD, Vojtěch JAKL | barokní housle
Magdalena MALÁ | barokní viola
Michal RAITMAJER | barokní violoncello
Jana SEMERÁDOVÁ, Anna ŠPELINOVÁ | flauto traverso, flauto dolce
Jiřina MAREŠOVÁ | varhany
Jan KREJČA | teorba
Matyáš BERDYCH | kontrabas
Jan MIKUŠEK | cimbálek

Barokni-podvecery_LOGO_zlata_rgb_web

BAROKNÍ PODVEČERY
20. cyklus koncertů souboru Collegium Marianum

blankblankblank

Podpořte nás

 

I když se nyní musíme vzdát atmosféry živého poslechu hudby, snad o to niterněji nás zasáhnou tóny skladeb tak, jak je prožívali posluchači v době jejich vzniku, tedy v době, kdy poslech hudby byl skutečným svátkem.

V prosté melodice lidových vánočních zpěvů otevře dnešní koncert varhanní Pastorale Domenica Zipoliho (1688‒1726), v jehož třech kontrastních částech si posluchač může představit scény z vánočního veselí koledníků. Jeho autor, rodák ze severoitalského Prata, byl velmi ceněným varhaníkem, a právě skladby pro klávesové nástroje – varhany a cembalo – jej nejvíce proslavily až do dnešní doby, přestože jeho tvorba zahrnovala i slavnostní mše, oratoria a kantáty, dnes však povětšinou nedochované. V době vydání své tištěné sbírky sonát pro varhany a cembalo, z níž Pastorale pochází, vstoupil Zipoli do jezuitského řádu a odjel na misie do Jižní Ameriky, kde jeho tvorba slavila úspěch, jak dokládají dochované opisy skladeb. Lze jej tak považovat za jednoho z nejvýznamnějších italských autorů působících na tomto kontinentě v 18. století.

Neméně dobrodružný život, leč v jiném kontextu, měl i Alessandro Stradella (1639‒1682), jehož romaneskní osudy zchudlého toskánského šlechtice, uvězněného pro sňatkový podvod (jehož život ukončila násilná smrt, snad opět ve vazbě na soky v lásce), pronikaly do divadla a literatury až do 19. století. Přesto nezastínily Stradellovy úspěchy skladatelské, které sklízel jako vyhledávaný autor oper, serenát a kantát v Římě, Benátkách a nakonec v Janově. Z doby jeho působení v Římě pochází i jedna z celkem dvou vánočních kantát, které nalezneme ve více než třech stech Stradellových opusech, z nichž právě světské a duchovní kantáty tvoří nejpočetnější část. Stradellovy kantáty se vyznačují důsledným zhudebněním významu textu, často sylabicky. Jako zřejmě první skladatel používá pro doprovod orchestraci concerta grossa, tedy protikladu sólistického ansámblu a tutti. Vánoční kantáta „Ah! Troppo è ver“ zhudebňuje narození Krista dle Lukášova evangelia v úpravě neznámého autora. Na dnešní koncert je z ní zařazena árie klanění pastýře děťátku, jejíž doprovod je v jedné z dochovaných verzí díla (z knihovny Estense v Modeně) určen pro dvojřadou chromatickou harfu („arpa doppia“) a zde zazní v podání teorby.

V představení italských barokních mistrů se přesuneme do Neapole, v níž převážně působil benátský rodák Cristofaro Caresana (ca 1640 ‒ 1709), jehož hudební odkaz byl až do konce 20. století takřka neznámý. Tento varhaník, zpěvák a skladatel, jehož dílo stylově předchází dnes známějšího italského skladatele Alessandra Scarlattiho, byl autorem zejména vokálních děl. Jeho největším přínosem jsou bezesporu vícehlasé kantáty s vánoční tematikou komponované pro neapolské konzervatoře. Přestože dnes nepatří mezi známé autory, ve své době byl ceněn jako autor cvičení pro zpěváky zvaných Solfeggi, která ještě na počátku 19. století vyšla v Paříži jako publikace určená pro studenty tamější nedlouho předtím založené konzervatoře. Na dnešní program jsou zařazeny části z jeho dvou vánočních kantát, jež ukazují na prolínání chrámové a světské hudby, jev typický pro neapolskou barokní hudbu. Nejprve zazní duet z kantáty La Caccia del Toro, poté recitativ a árie pro bas z kantáty La Veglia, která odkazuje k italské tradici vigilií („veglia“), při nichž se v nočním veselí mísily tradiční zpěvy a tance s klidnějšími momenty, jako například ukolébavkou „Dormi, o ninno“.

V dnešním programu jsou uvedeny v české premiéře tři árie Giovanniho Battisty Costanziho (1704‒1778), skladatele a virtuosa na violoncello, který působil v Říme na dvoře kardinála Pietra Ottoboniho. Jméno dnes poměrně málo známého autora se objevuje ve spojitosti se sporným autorstvím koncertu pro violoncello D dur (H. VIIb, 4) z roku 1772, který bývá připisován Josefu Haydnovi, či právě Costanzimu. Za svého života byl Costanzi ceněný virtuos a skladatel, Grétry jej například považoval za nejznámějšího římského skladatele. Do služeb kardinála Ottoboniho vstoupil již jako sedmnáctiletý, velký úspěch jeho opery Carlo Magno v roce 1729 mu dopomohl k významným postům v římském hudebním světě. Není tedy divu, že při své kavalírské cestě se s ním v Římě setkal i mladý hrabě Václav Antonín z Kounic-Rietbergu, když zde trávil Velikonoce v roce 1733. Violoncello bylo oblíbeným nástrojem hraběte Kounice a sám se na něj učil hrát, během pobytu v Římě zde celé čtyři měsíce bral hodiny zřejmě právě u Costanziho. Jistě se i jeho hudba hraběti vryla do paměti a přispěla k šíři pozdějšího hudebního mecenátu hraběte, který ovlivnil mnoho hudebníků zejména ve Vídni, ale i v českých zemích. Vánoční kantáta, z níž uvádíme tři kusy,  spadá do rané tvorby Costanziho, což ukazuje i její skladebný styl blízký raným oratoriím Alessandra Scarlattiho, v orchestraci však již plně odpovídá současnému vývoji větším zapojením dechových nástrojů. Svým rozsahem se kantáta blíží oratoriu a byla napsána k provedení na Štědrý večer roku 1723 v Palazzo Apostolico, autorem textu byl uznávaný arkádský básník Filippo Leers. Kantáta obsahuje tři postavy: pastýře Tirsise (tenor), jeho syna Elpina (soprán) a Anděla (alt) a její děj zobrazuje zvěstování Anděla pastýřům a obdarování Ježíška.

V prostředí neapolských konzervatoří působil později v 18. století také Nicola Fiorenza (ca 1700 – 1764), jehož instrumentální tvorba čítající na třicet opusů představuje vrchol neapolské produkce své doby. Koncert pro flétnu, dvoje housle a basso continuo a moll zařazený do dnešního programu patři k nejstarší datované Fiorenzově skladbě (1726) a dokládá autorův skladebný styl vyznačující se velmi svobodným přístupem k hudebním formám, kdy na sebe volně řetězí vzájemně kontrastní hudební úseky. Takový přístup snad odrážel i skladatelovu osobnost, která se dle nemnohých dokladů o jeho životě vyznačovala až agresivním chováním vůči jemu svěřeným žákům na konzervatoři Santa Maria di Loreto, což nakonec vedlo k jeho propuštění.

Dalším z italských mistrů, jehož tvorba zazní na tomto koncertě, je boloňský rodák Gaetano Maria Schiassi (1698‒1754), úspěšný autor dnes většinou nedochovaných oper, který však převážnou část své kariéry prožil na královském dvoře v Lisabonu. Do dnešní doby jsou nejznámější jeho instrumentální skladby, dochované zejména ve sbírce dvanácti koncertů pro sólové housle s doprovodem smyčců, která vyšla tiskem v Amsterdamu v roce 1737 a v níž se naplno ukazuje Schiassiho vlastní mistrovství hráče na housle. Z této sbírky zazní poslední koncert s podtitulem Pastorale.

Vánoční koncert nelze zakončit jinak než tvorbou českých autorů, která ovlivnila hudební podobu Vánoc v českých zemích na několik staletí. K nim neodmyslitelně patří osobnost Adama Michny z Otradovic (ca 1600‒1676), jehož dílo je v kontextu tvorby 17. století v českých zemích výjimečné nejen svým rozsahem, ale i podobou. Autor v sobě totiž spojoval hudební talent s básnickým. Přestože je autorem i latinské duchovní tvorby, nejvíce jej proslavila písňová tvorba na vlastní české texty, díky níž je ceněn také jako významný představitel českého raně barokního básnictví. V Jindřichově Hradci, kde působil jako varhaník a skladatel, úzce spolupracoval s Mariánským bratrstvem, což v mnohém ovlivnilo i tematiku jeho písní. Česká mariánská muzika, z níž zazní tři koledy, obsahuje celkem 64 písní vážících se k průběhu celého liturgického roku. Byla vydána v Praze roku 1647 jako Michnova první tištěná sbírka. I když byl schopným autorem rozsáhlých skladeb, ve své písňové tvorbě pracuje s hudebním materiálem s ohledem na široké interpretační použití mnohem skromněji, což jeho písním dodává jemný půvab. Na vhodnost zvolených prostředků ukazuje i skutečnost, že mnoho jeho písní zlidovělo, zejména těch spjatých s oslavami Vánoc. Michnovy písně převzal do svého kancionálu i Václav Karel Holan Rovenský (1644‒1718). Tento severočeský varhaník působil krátce ve vyšehradském kostele v Praze, než se vrátil zpět do severních Čech. Z této doby také pochází jeho nejslavnější dílo, sebraná sbírka více než sedmi set písní, z nichž některé sám složil, nebo jim dokomponoval vícehlasý doprovod.

Jana Franková