Živý dialog s barokní estetikou: rozhovor s režisérkou projektu Alessandro Severo

Živý dialog s barokní estetikou: rozhovor s režisérkou projektu Alessandro Severo

Mladá režisérka Monika Hosmanová do operního světa pronikla vcelku náhle na začátku minulého roku, kdy vytvořila úspěšnou inscenaci Jakobína v Jihočeském divadle. Její první samostatnou režijní zkušeností však byla spolupráce s Collegiem Marianum na Händelově opeře Alessandro Severo, kterou uvedli před dvěma lety v Halle. Inscenace se nyní vrací do barokního divadla Zámku Český Krumlov. Soubor Collegium Marianum odehraje dvě představení v české premiéře 24. července a 25. července 2025 v rámci mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov.

Monika Hosmanová, absolventka DAMU a činoherní režisérka, v rozhovoru s Kateřinou Pincovou pro server klasikaplus.cz mluví o dokonalé iluzi reality barokní opery, o svobodě tvorby v intencích pasticcia barokní opery.

„Myslím, že ve chvíli, kdy režisér najde k dílu klíč, svoboda začíná. V našem případě se základní dějová linka točí okolo Alessandra Severa, který se nachází mezi dvěma ženami: mezi svou matkou, která funguje skrze intriky, a svou ženou Salustií, která je ztělesněním nekonečné trpělivosti a důvěry v lásku a dobro.

Překvapilo mě, jak současně příběh působí, i když vychází z tak starého tématu. Právě to určilo i můj přístup: nejdřív jsme si každou scénu realisticky rozebrali – co se v ní děje, co která árie znamená, co postavy chtějí říct v jednotlivých recitativech. A až potom jsme přidávali barokní gesta a stylizaci jako výrazový prostředek. A začali jsme si s tím hrát.“

A možná právě díky tomu pak může současného diváka představení vtáhnout a nevnímá pouze onu estetickou stránku věci, která je u barokního divadla velice silná…

„Ano, přesně tak. Tento přístup navíc dává svobodu i hercům. Na DAMU nám pořád zdůrazňovali, že pokud herec ví, v jaké je situaci a co jeho postava chce, pak vůbec nevadí, když mu vypadne nějaké slovo. Důležitý je záměr a cíl jednání, to, co postavu skutečně žene vpřed; a ideálně když záměry jednotlivých postav naráží na sebe. To platí pro barokní operu úplně stejně jako pro činohru. A díky tomu vzniká zábava i pro diváka.“