Pro potěšení se nepochybně muzicírovalo i v měšťanských domech či v klášterních refektářích, jak naznačují koncerty Jana Josefa Ignáce Brentnera tištěné roku 1720 v Praze pod názvem Horae pomeridianae (jsou nahrány na prvním CD edice Hudba Prahy 18. století). Profesionální instrumentalisty ale zaměstnával obvykle velmož vyznačující se hudebními zájmy. Tito hudebníci tvořili obvykle jádro kapely, která bývala doplněna o hudebně zdatné služebnictvo. K jejich úkolům patřilo vedle obstarávání repertoáru také školení poddaných dané vrchnosti; ti potom – jako levnější alternativa – postupně zaujímali jejich místa. Zaměstnání v soukromých šlechtických ansámblech tak bylo nejistou existencí, i proto mnozí domácí hudebníci usilovali o hůře placená, avšak jistější místa na chrámových kůrech, a jiní zase dále pokračovali na své pouti za slušně placeným místem.

Také pro Johanna Friedricha Fasche byla Praha jen jednou ze zastávek na jeho profesní cestě, strávil zde necelý rok počínaje podzimem 1721. Když přišel do Prahy, měl za sebou začátky diskantisty ve Weißenfelsu, osmiletý pobyt v Lipsku, kam jej na Tomášskou školu přijal Johann Kuhnau a kde se spřátelil s Telemannem, tříletou studijní cestu po Německu a také manželství a kariéru písaře a varhaníka v Greizu. Po smrti ženy a dvou dětí nalezl uplatnění pro luterána poněkud netypické, totiž v katolické Praze. Snad právě odlišná víra byla důvodem krátkosti jeho pražského pobytu, roli však jistě hrála i nabídka na místo varhaníka v Zerbstu, kde nakonec zakotvil. V Praze byl Fasch skladatelem již zmíněného hraběte Václava Morzina a získal si uznání zdejší urozené společnosti, což neopomenul zmínit v žádosti o definitivní uvolnění z Greizu. S Morzinem se evidentně rozešel v dobrém, neboť s ním udržoval kontakt nejméně do roku 1726, komponoval pro něj, a naopak pro své nové působiště získal část repertoáru Morzinovy kapely včetně Vivaldiho Čtvera ročních dob. Dnes nevíme, které skladby Fasch pro Morzina zkomponoval, vedle ouvertur či sólových koncertů však mezi nimi jistě mohly být kvartety či komorní koncerty. Právě takové hudba mohla zaznívat v předpokoji hraběte v podání samotného jádra kapely, k němuž patřil i vynikající fagotista.

S kapelou hraběte Morzina souvisí ještě několik dalších skladatelů zastoupených v tomot programu. Antonín Reichenauer byl Faschovým nástupcem v roli Morzinova skladatele a je jedním z nejpozoruhodnějších současných objevů na poli české barokní, zejména instrumentální hudby. I on je, podobně jako Brentner, malostranským autorem, ovšem poslední roky působil v Jindřichově Hradci, kde nakonec zemřel. Spolu s olomouckým skladatelem J. A. Gureckým patří mezi hrstku skladatelů, kteří nám zanechali české barokní koncerty pro sólový nástroj.

Také František Jiránek je spjat s hrabětem Morzinem, a to dokonce ještě těsněji než dříve zmínění skladatelé. Narodil se totiž na morzinském panství Lomnice nad Popelkou, od mládí sloužil u hraběcího dvora jako páže a později byl dokonce vyslán na dva roky do Benátek, evidentně studovat hudbu u Antonia Vivaldiho, jenž byl Morzinův „Maestro di Musica in Italia“. Po smrti hraběte Morzina odešel Jiránek do Drážďan, hrál v kapele hraběte Brühla a dožil se vysokého věku 80 let.

Pro Antonia Vivaldiho byl hrabě Morzin jistě významným, avšak zdaleka ne jediným pojítkem s Prahou. Jako benátského agenta využíval Vivaldiho operní impresário Antonio Denzio působící v Praze od roku 1724; několik oper uvedených jeho společností tak bylo přímo od Vivaldiho nebo alespoň částečně využívalo jeho hudbu. Zdá se dokonce, že Vivaldi Prahu navštívil během své cesty „in Germania“ v letech 1729–1730. Dalším ze skladatelových pražských příznivců byl hrabě Jan Josef z Vrtby, pro kterého Vivaldi napsal skladby se sólovou loutnou. Z původně většího počtu děl se dochovaly tři, dvě tria a koncert, jejichž autografy jsou psané na papíru pravděpodobně českého původu a jsou opatřené přípisem „P[er] S[ua] E[ccelenza] Il[ustrissimo] Conte Wrttby“. Je možné, že jejich loutnový part byl určen přímo pro hraběte, neboť loutna byla v Čechách mezi urozenými oblíbeným a rozšířeným nástrojem.

Chápeme-li v tomto programu Prahu jako křižovatku, kterou z různých směrů protínají osudy hudebníků či jejich děl, nesmí zde chybět Vídeň, hlavní město habsburské monarchie. S Vídní byla spjata nejen dráha Johanna Joachima Quantze, který se zúčastnil podobně jako mnozí významní hudebníci té doby pražské korunovace Karla VI. na českého krále, ale později i hudební působení Františka Ignáce Antonína Tůmy. Studoval zřejmě nejdříve u jezuitů v Praze, dvacátá léta však již strávil ve Vídni a stal se skladatelem a kapelníkem hraběte Františka Ferdinanda Kinského. V roce 1734 usiloval o místo kapelníka pražské katedrály, avšak neuspěl a zůstal ve Vídni, později ve službách ovdovělé císařovny Alžběty Kristýny. Také Tůma studoval u Fuxe a jeho církevní skladby prozrazují školu tohoto ceněného učitele, Partita C dur však dokazuje, že dokázal komponovat i velmi galantní a elegantní hudbu. Je paradoxní i promlouvající, že se z celé nahrávky se jedná o jedinou skladbu, jejíž pramen se dochoval v Praze.

Václav Kapsa