Založení Académie de la Danse (1661) a Academie de la Musique (1669) dokládá jeho obrovský zájem o umění. V jeho službách bylo přes 150 oficiálních hudebníků, kteří byli titulováni „Musiciens du Roi“ nebo „Officiers de la Maison du Roi“, „Violon de la chambre du Roi“ nebo „Hautbois du Roi“, které zaměstnávaly tři velké instituce: Musique de la Chapelle Royale, Musique de la Chambre a Musique de la Grand Écurie. Mimo to existovaly ještě dva orchestry: 24 Violons du Roi (neboli Grand Band) a Petits Violons du Roi (nazývané také Petit Band). K oblíbeným nástrojům Ludvíka XIV. patřila loutna a kytara, viola da gamba a později si oblíbil také hru na cembalo. Podle dobových záznamů jeho uchu lahodil také zvuk barokní příčné flétny, která se nejlépe poslouchala s nástroji, které měly střevové struny – s teorbou nebo loutnou a violou da gambou. Miloval tanec a jako tanečník vystupoval i v několika ballets de cour. Hudba kolem něho zněla stále: ráno i večer k "lever" a "coucher“, během mše, při večeři, při přijetí velvyslanců nebo jiných hodnostářů, a dokonce i při procházkách. Každý večer kromě soboty se v královských komnatách pořádaly koncerty, na kterých si nechával hrát své nejoblíbenější kousky na loutnu, viola da gambu a teorbu nebo kytaru. Na těchto intimních soirées vystupoval také kytarista, teorbista a gambista Robert de Visée, který byl od roku 1680 privilegovaným královským hudebníkem. Robert de Visée se později prosadil i jako zpěvák a král jej jmenoval svým učitelem kytary.

Repertoár královských večerních koncertů se měnil podle preferencí krále a v závislosti na vývoji hudebních druhů. Oblíbené sólové písně, Airs de cour, které zněly v úpravě pro flétnu za doprovodu loutny, postupně vystřídaly instrumentální tance a kusy, Pièces, upravené pro jejich triové obsazení. Zvuk flétny vynikal především v intimním obsazení komorních ansámblů a jeho synonymy se staly půvab, lichotky a láska. Abbé Raguenet v r. 1702 opěvoval francouzské hráče na flétnu, kteří se prý naučili na flétnu „sladce vzdychat“ zvláště v něžných písních. Jedním takovým flétnistou byl Jacques Martin Hotteterre zvaný „le Romain“. Narodil se do slavné rodiny výrobců dřevěných dechových nástrojů a jako člen královské hudební instituce skládal hudbu, která musela držet krok s módními trendy, pro potěšení a divertissement Ludvíka XIV. Hotteterre působil u dvora od sedmnácti let jako hobojista a kontrabasista provozující venkovní ceremoniální hudbu v Grand Écurie du Roy. Byl zběhlý i ve hře na zobcovou flétnu, hoboj a musette a dosáhl velkého úspěchu jako hudebník, skladatel a pedagog, mezi jehož žáky se řadili urození šlechtici stejně jako bohatí měšťané. Snad nejznámější z těchto hudebníků, kteří vystupovali v soukromých komnatách krále, byl Marin Marais, virtuos na violu da gamba, který prý hrál „jako anděl“. Pro violu da gamba naspal téměř 600 skladeb a jeho plodnost se očividně neomezovala pouze na hudební tvorbu – podle Titona du Tillet měl 19 dětí.

V době největšího rozkvětu francouzské opery se do Paříže chystal i Georg Philipp Telemann. Na pozvání místní hudební honorace strávil skladatel v Paříži celkem osm měsíců na přelomu let 1737 a 1728. Při té příležitosti zde nechal vydat i druhou řadu svých kvartetů. Telemannova hudba měla ve Francii velký úspěch. Prvního provedení kvartetů se ujali mistři na slovo vzatí, kromě autora samotného také Michel Blavet na flauto traverso, Jean-Pierre Guignon na housle a Jean-Baptiste Forqueray na violu da gamba. Telemann se uměl svojí hudbou francouzskému publiku zalíbit, jak to ostatně dokazoval i v jiných národních kontextech. Nabídl mu kusy s tanečními větami s francouzským šarmem okořeněné italskou virtuozitou, to vše v bohaté orchestraci s bohatou hudební texturou.